Už od dětství mi chutnalo. Babička mi říkala „ty moje kyselinko“ a byla ráda, že jsem vždy všechno dojedla. Já jsem však s přibývajícím věkem a rostoucím pozadím tak šťastná za svůj apetit nebyla. Často jsem se zařekla, že budu jíst jen do 17h, že za každou sladkost udělám 50 dřepů apod. Chuť mě ale vždycky přelstila..

Lehce mě potěšilo, když mi lékař při interpretaci genetických testů sdělil, že mám sklony k obezitě jak z matčiny tak otcovi strany. Můj žaludek neumí mozku vyslat správný signál, že už mám dost a proto jsem prý „bezedná“. Hned se mi ulevilo, že to není moje chyba. Číslo kalhot to ale nezměnilo..

Hned po škole jsem začala velmi intenzivně pracovat. Práce mě bavila a naplňovala. Brzy jsem se vypracovala a v pozici manažera práci věnovala hodně času. Můj apetit byl ještě větší. O jídle jsem moc nepřemýšlela, brala jsem co bylo v kantýně a hlad mezi schůzkami zaháněla sladkostmi či bagetami z automatu. Malé kalhoty na sebe nenechaly dlouho čekat a tak jsem se začala o jídlo opravdu zajímat.

Začala jsem krabičkovými dietami, díky kterým jsem pomalu ale jistě hubla. Pořád jsem ale koukala na hodinky a těšila se, když už si budu moct dát další krabičku. Dalším krokem pro mě byla nízkosacharidová strava. Výsledky byly úžasné, poprvé v životě jsem měla pocit, že mám své tělo a chutě pod kontrolou.

Jedla jsem do syta a přitom jsem hubla.

Věřila jsem, že se takto budu stravovat už napořád. Pak ale přišlo těhotenství a pochyby o prospěšnosti absence sacharidů ve stravě. Začala jsem se v oblasti stravování vzdělávat intenzivněji. Nabyté znalosti jsem propojila se svými zkušenostmi. Nyní už pro mě neexistují „zakázané“ potraviny. Jídlo si užívám a během tří měsíců po porodu jsem shodila nabraných 17kg bez obavy o kvalitu mateřského mléka.

Složením státní zkoušky jsem získala profesní kvalifikaci Výživový poradce a jsem aktivním členem Aliance výživových poradců ČR.